Za další skutečně významnou osobností naší městské části jsme se vypravili do Kyjí – Hutí, kde v Peluškově ulici bydlí profesor PhDr. František Šmahel, DrSc. S velice příjemným a nesmírně vzdělaným mužem, jenž má za sebou opravdu zajímavý život plný sinusoid, jsme si povídali v obývacím pokoji, který je spíše jednou velkou knihovnou. Ostatně knihy lemují i jeho letmé vzpomínky na mládí a provázejí jej vlastně celým životem.
„Světlo světa jsem poprvé spatřil 17. srpna 1934 v Trhové Kamenici, městečku na pomezí Železných hor a Českomoravské vrchoviny. Po dobu studií na Reálném gymnáziu v Chrudimi jsem bydlel u svého strýce, penzionovaného profesora češtiny, němčiny a latiny, jehož paní vyučovala dějepis a zeměpis. Rozhovory s nimi a jejich mimořádně bohatá knihovna mi neobyčejně prospěly. Na gymnáziu na mne zase nejvíce zapůsobily a pro budoucí život i formovaly poutavé hodiny profesora dějepisu Miroslava Hanuše. Krátce před maturitou v roce 1953 byl odsouzen na 16 let pro údajnou vlastizradu bratr mé matky, takže i přes statečné úsilí několika členů profesorského sboru jsem nedostal doporučení ke studiu na vysoké škole. Po roční brigádě v ostravském dolu Jan Šverma jsem přece jen nezbytné kádrové doporučení dostal a byl přijat ke studiu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.“
Tam začal student Šmahel v semináři pomocných věd historických a v semináři profesora Josefa Polišenského publikovat v odborných časopisech své první články z naší historie. V interním fakultním řízení byl ale prof. Polišenský obviněn z revizionizmu a s ním i jeho žák. Po absolutoriu v roce 1959 tak musel hledat uplatnění mimo Prahu.
„Zprvu jsem nastoupil jako učitel na ZŠ v Litvínově a později jsem přijal nabízené místo ředitele tamějšího Městského muzea. K dalšímu badatelskému růstu mi v mém litvínovském vyhnanství pomohl prof. František Kavka, který mne přizval do autorského kolektivu Stručných dějin Univerzity Karlovy. Díky četnější publikační činnosti jsem byl v prosinci 1964 přijat do Historického ústavu ČSAV, byt v Praze se mi však podařilo získat až o čtyři roky později.“
Nutno podotknout, že z Litvínova si František Šmahel odjel „odkroutit“ základní vojenskou službu do Vimperku. Ač na škole chodil na vojenskou přípravu dva roky, sloužil socialistické vlasti plných dvaadvacet měsíců. Vojnu si ale zpříjemnil házenou, protože v éře slavné Dukly a brankáře Jiřího Víchy chytal v tehdejším béčku Dukly právě ve Vimperku. Ale pojďme zpátky do civilního života, hlavního města a historického ústavu.
„Zatímco do onoho roku 1964 jsem se převážně věnoval ranému humanismu a nejstarším dějinám Univerzity Karlovy, v ústavu mi bylo přiděleno husitské období českých dějin. A obrazně řečeno jako husité jsme dopadli i na začátku tzv. normalizace v roce 1970, kdy byl Historický ústav ČSAV zrušen. Do nově zřízeného Ústavu československých a světových dějin jsem byl přijat na tříměsíční smlouvu, která mi byla prodlužována jen do té doby, než jsem dopsal přidělené kapitoly v prvním díle Přehledu českých a československých dějin. Poté jsem hledal zaměstnání a zaujal mě náborový leták na řidiče tramvají, protože ten je většinu pracovní doby svým pánem. Z vozovny Pankrác jsem do pražských ulic vyjížděl pět let. V tomto nelehkém období mi v další odborné činnosti solidárně pomáhala řada našich i zahraničních historiků. Navíc mně v roce 1979 náhle skonala choť Naďa, dceři Yvettě v té době bylo 13 a synovi Robertovi 7 let, takže tramvajácké „šejdry“ mi při výchově dětí absolutně nevyhovovaly a já svou řidičskou kariéru po pěti letech ukončil. Díky kolegům Miloši Drdovi a Rudolfu Teclovi jsem v roce 1980 nastoupil jako historik do Muzea husitského revolučního hnutí v Táboře. Až do sametové revoluce jsem tam mohl v ústraní pracovat na rozsáhlých dílech o dějinách Tábora a husitské revoluce.“
Osudy Františka Šmahela jsou hodně smutnou ukázkou toho, jak se komunistický režim zbavoval vzdělaných lidí, jak dokázal ničit jejich rodinný i profesní život. Je škoda, že se to zejména mladým lidem dnes vůbec nepřipomíná. V jeho nelehké situaci mu od roku 1984 byla a je velkou oporou druhá manželka Hana, dnes docentka české literatury na FF UK.
„Hned po sametové revoluci jsem byl povolán do obnoveného Historického ústavu ČSAV, jemuž jsem po dvě období stál jako ředitel v čele. V letech 1990 až 2002 jsem redigoval rovněž obnovený Český časopis historický, což jsem považoval za stejnou poctu jako osmileté působení v čele Vědecké rady Akademie věd ČR. Mezitím jsem se v roce 1991 habilitoval na FF UK, o čtyři roky později zde dosáhl profesury a po několik let vedl seminář českých středověkých dějin. Pro nově se rozvíjející doktorské studium se mi s podporou Viléma Herolda podařilo v roce 1998 založit a postupně s pomocí Petra Sommera také vybudovat Centrum medievistických studií jako společné pracoviště UK a AV ČR. Tam jsem pracoval přes deset let jako ředitel nebo jeho zástupce a pracuji tam dodnes.“
Výčet významných uznání, pozvání k přednáškám a poct profesora Františka Šmahela by vydal na další tiskovou stranu, stejný prostor by asi zabral seznam členství v domácích odborných a vědeckých orgánech. Hodně dlouhý by byl i přesný seznam všech jeho zaměstnání od roku 1953 dodnes. A po svém si upravil klasikovo zvolání na své „ne vším jsem byl rád“. Je velice vtipným a vynikajícím vypravěčem, vůbec nepůsobí „suchopárským“ dojmem, jak by si člověk vzhledem k jeho zaměření možná myslel. Není zatrpklý ani netrpí syndromem odplaty. Naopak i své smutné vzpomínky občas proloží zajímavými odkazy na současnost i trefnými poznámkami. Se zaujetím vypráví o svých dětech i dvou dcerách manželky, dohromady prý mají nepočítaně vnoučat, s nimiž si také dost užije. Rád vzpomíná na svou sportovní minulost, z níž mu dnes zbylo už jen plavání a občasná jízda na kole v okolí chaty v Sojovicích. Trochu jen posmutní, když si vzpomene, jak se tam byl v polovině února podívat a viděl škody, které bohatá sněhová nadílka na tamější zeleni napáchala. Tyhle škody se ale dají možná už na jaře hodně zmírnit, u jiných škod je ta náprava dlouhodobější.
„Z pozice historika s určitými rozpaky sleduji naši vrcholnou politiku a z toho, co se v parlamentu děje, jsem hodně smutný. Ti, co nás tam reprezentují, v současnosti opravdu spíš škodí. Zdá se mi to pro naši republiku opravdu nedůstojné. Ale abych nekončil tak smutně. V Praze 14 jsem nesmírně spokojen, je tu vše, co k životu potřebuji, hodně zeleně a navíc to mám kousek na chatu. Od roku 1992 jsem bydlel v Kuttelwascherově ulici ve čtvrtém patře bez výtahu, proto jsme se přestěhovali raději sem do prvního patra, člověk vzhledem ke svému věku nikdy neví. A nohy občas bolí, ovšem práce mám před sebou ještě dost a dost.“
Hodně zdraví a tolik potřebnou pohodu, která mu asi polovinu života dost chyběla, popřál i jménem čtenářů Listů váženému panu profesorovi Pavel Vokurka
