V představování významných osobností naší městské části se tentokrát obdivný a určitě nepřehánějící titulek vztahuje k osobě hloubětínského pamětníka Jana Břinka, který toho o svém rodišti i celoživotním bydlišti ví tolik, že by to vydalo na hodně obsáhlou publikaci. A tak jsme vybrali jen ty nejzajímavější pasáže z našeho několikahodinového povídání, k němuž došlo v domě v bývalém čísle 23 (dnes 58) v ulici V Chaloupkách, kde na člověka dýchne syrová atmosféra hodně starého obydlí.
„V roce 1770 bylo očíslováno prvních 22 domů v Hloubětíně, takže náš dům byl postaven vzápětí. Patří tedy k nejstarším, ovšem z těch původních už jich v Hloubětíně bohužel zbylo jen pár. Mám to štěstí, že tady žiji nepřetržitě od narození, což bude 7. srpna už 78 let. Po základní škole jsem nastoupil do učení v továrně Aero ve Vysočanech, kde se v té době vyráběly letouny Me 109, které se na podnikovém letišti ve Kbelích kompletovaly, testovaly a zalétávaly. Několikrát jsem zde byl jako učeň na praxi. V roce 1950 se učňovská škola přestěhovala do továrny Avia v Letňanech, kde byl hlavní výrobou lidový automobil Minor a také výroba větroňů.“ Je zajímavé, že dvakrát týdně měl učeň Jan Břinek odbornou školu stejně jako základní ve staré budově č. 78 na rohu Hloubětínské a Šestajovické ulice, takže to znovu neměl daleko. A po vyučení se vrátil do továrny Aero, kde se začínaly montovat stíhačky Mig 15.
„Když tady v šedesátých letech končila letecká výroba, tak jsem přešel na silnoproudou výrobu, konkrétně odpojovačů už pod hlavičkou Středočeských strojíren. A abych tenhle stručný životopis uzavřel, tak jsem ještě do roku 1968 pracoval v učňovském závodu ČKD na Harfě, odkud jsem přešel na Úřad předsednictva vlády. V technické správě budovy jsem působil plné čtvrtstoletí až do odchodu do důchodu v roce 1993.“
Jako člověk, který se rovněž narodil v Hloubětíně, jsem řadu desetiletí potkával pana Břinka výhradně s fotoaparátem přes rameno. Když se objevil na některém z našich fotbalových utkání, hned šel náš výkon trochu nahoru, co kdyby si pak náhodou naši fotku vybral do některé z fotbalových vitrín a my jsme na ní nebyli dost aktivní?
„Fotbal jsem fotil dost rád, i když někdy se mužstvo nechtělo před zápasem fotit, že prý přináším smůlu. Ale ještě raději jsem chodil s fotoaparátem mezi děti nebo hledal záběry v přírodě při častých vycházkách s manželkou. S fotografováním jsem začal hned po válce, můj první fotoaparát byl bakelitový IKAFLEX, i po těch pětašedesáti letech ho vidím jako na dlani. Obrazové i textové dokumentaci Hloubětína jsem se začal cíleně věnovat začátkem šedesátých let, když jsem viděl bourání domů v Poděbradské ulici kvůli výstavbě sídliště. Mapoval jsem všechny domy kolem této hloubětínské tepny, která byla spolu s náměstím pod kostelem sv. Jiří centrem tehdejšího společenského života. A postupně jsem podle popisných čísel přidával i všechny domy v Hloubětíně.“
V této části našeho dosud spíš vážného rozhovoru by mělo přijít na řadu něco veselejšího, a tak se dost dlouho věnujeme restauraci V Chaloupkách ve stejnojmenné ulici, v jejímž těsném sousedství Jan Břinek žije.
„Dům, ve kterém je hostinec, má číslo popisné 24, byl tedy postaven po roce 1770, ale hostinec jako takový byl postaven až někdy kolem roku 1864 Františkem Felixem z Hloubětína. Jako mrňavý kluk jsem se těšil na koně přivážející led, později jsem jezdil s kamarády po plechu na spouštění sudů do sklepa. Viděl jsem tady poprvé loutkové divadlo a na filmovém plátně Chaplina nebo Micky Mouse, pořádaly se tu taneční zábavy, setkání baráčníků, zahrádkářů, myslivců, sportovců, hasičů i politických stran, prostě tu panoval čilý spolkový život. Vybavuji si rovněž všechny zdejší hostinské od doby, kdy jsem sem chodil tátovi pro pivo. Třeba Rabasovi měli ložnici v dnešním nekuřáckém salonku a když jsme zábavu trošku přetáhli, přišla „Rabaska“ s papírovými natáčkami ve vlasech a my hned věděli, že se zavírá. Hostinec měl opravdu vesnický ráz, všichni se navzájem znali, a tak se v hovorech probíralo všechno jako dnes. Třeba…“
„Tak pánové, už byste zase mohli změnit téma“, vstupuje do naší debaty s úsměvem na tváři paní Jarmila Břinková a navrhuje vrátit se ve vzpomínkách opět o hodně desítek let zpátky a sama slova svého manžela občas glosuje, takže už ani přesně nevím, kdo co řekl.
„Život byl tehdy úplně jiný, lidé k sobě měli strašně blízko, Hloubětín byl taková větší vesnice, kde se téměř všichni znali, viděli si do talíře, spolkový život tyhle vztahy jen umocňoval. Byl tady jeden obchod vedle druhého, jen v Poděbradské ulici jsme jich napočítali přes 40, i tady na Chaloupkách jich byla celá řada. Kromě již uvedených společenských organizací a spolků tady byl divadelní sbor Beseda J. K. Tyl, ochotnický spolek Mošna, vzdělávací beseda, pěvecký sbor Lumír, kroužek mládenců, lidé se potkávali na různých společenských akcích, v přírodním divadle pod hradem u Rokytky, kde se i boxovalo. Scházeli se na poutích, kdy se krámky i pouťové atrakce táhly od náměstí po obou stranách Poděbradské ulice až ke konečné tramvají. Bavili se při karnevalech, případně v přírodním divadle pod hradem s původním názvem J. Mahena. V roce 1951 vzniká na hradě Vesnické divadlo, kde začínal svou pražskou kariéru třeba Vladimír Menšík, hráli tu i František Filipovský, Jaroslav Vojta nebo Jindřich Plachta... S dnešní dobou, kdy se lidé ze sídliště ani pořádně neznají, se to prostě nedá srovnávat. Ale život je prostě jiný, z našeho pohledu je to hrůza. Teď třeba tady ležel pomalu šest týdnů sníh a my jsme neviděli skoro žádné děti sáňkovat. Za našeho dětství jsme byli všichni venku od rána do večera a jezdili na saních nebo bobech z Malé Skalky, Vencláku a ti nejodvážnější z Pruťáku (názvy kopců Lehoveckého lesa – pozn. aut.) až ke škole, pro sáňkování byla třeba vyhrazena i celá Čertouzská ulice pod námi. Dnes je sice také hodně dětí, ale sedí u počítačů nebo u televize, případně si hrají doma s mobily.“
Pojďme tedy raději zpět ke vzpomínkám a připomeňme si, čím byl tehdy před šedesáti lety Hloubětín znám všem Pražákům. Novou vozovnou, mototechnou U Maškové, podnikem Tesla, hradem a kamenným lomem, který byl jen pár desítek metrů od domu Břinků.
„A ještě blíž to tam měli od Charvátů, což byla manželčina rodina, která tam také skoro celá pracovala. Do tohoto prvorepublikového lomu se vozilo střelivo koňskými povozy, pro nás kluky to byla vždycky velká atrakce, pro zaměstnance tvrdá práce. Lom měl v nájmu pan Sládek z Hloubětína, můj tchán tam dělal střelmistra. Kousek nad lomem, v místě dnešního dětského koutku a areálu zdraví, byl překrásný výhled na Kyje, tam se chodilo s dekami a svačinou odpočívat, poslouchat ptáky a nasávat nezaměnitelnou vůni akátových květů. Tehdy se tomu ještě neříkalo piknik v trávě, dnes kvůli vandalům a psím výkalům si podobnou idylku na témže místě nedovedeme vůbec představit.“
Listujeme společně deseti šanony a patnácti alby s fotoarchivem, v nichž je přehledně seřazena celá historie Hloubětína. Z bohatého textového materiálu, množství novinových výstřižků, fotografií i maleb se snažíme vybrat nějaké zásadní údaje případně kuriozity. Tady jsou. První zmínky o Hloubětínu a Humenci pocházejí z roku 1207, v roce 1226 se jeho součástí stala i osada Hnidošice, která zanikla během válek se Švédy. Je zajímavé, že v roce 2007 si v Hloubětíně připomínali hned tři kulatá jubilea, a to 800 let od první písemné zmínky o něm v listině vydané papežem Inocencem III., 750 let od souhlasu pražského biskupa Mikuláše s předáním správy kostela křižovníkům s červenou hvězdou a konečně 100 let od oficiálního přejmenování Hloupětína na Hloubětín. V roce 1711 byla postavena Stará hospoda, která ovšem není nejstarší, protože podle tehdejšího velmistra křižovníků Pospíchala jí předcházela krčma v domě číslo 18 v nynější ulici U Mototechny. V roce 1922 byl do Hloubětína zaveden elektrický proud a vodovod. V roce 1941 poráží Slavoj IX. v divizi SK Libeň 4:3 a utkání na hřišti u Koruny přihlíží přes 5 000 diváků. Další zajímavostí je, že kopec mezi Hloubětínem a Kyjemi s Lehoveckým hájem nebyl Lehovec ale Hlohovec. Díry v něm sloužily jako úkryty pro zaměstnance hloubětínských fabrik při náletech na konci druhé světové války.
„Velkým obohacením při mém bádání o historii Hloubětína je kniha Dějiny Řádu Křižovníků s červenou hvězdou, kterou mi při osobním setkání v roce 2008 věnoval a podepsal velmistr tohoto řádu Jiří Kopejsko. Ten mě ještě ve svém sídle v Křižovnické ulici obdaroval památnou publikací k 700 letům založení Řádu Křižovníků, která vyšla nákladem pouhých 400 výtisků. Bylo to pro mě velice milé setkání, navíc mě moc potěšila velmistrova slova obdivu mého hloubětínského betlému, který tehdy byl v muzeu křižovníků na výstavě.“
Tím se dostáváme k další záslužné činnosti Jana Břinka, kterou je tvorba betlémů. Začal s ní až před odchodem do důchodu a inspirovala ho vlastně velká náhoda. Na Úřadu předsednictva vlády totiž našel vyhozené poškozené ovečky a kravičky, stará zvířátka oprášil, postupně k nim přidal další figurky, kulisu Hloubětína (na snímku dole) a dnes už má na svém kontě dvacet betlémů. Stal se dokonce členem Českého svazu betlemářů, který sdružuje 130 vyznavačů tohoto bohulibého koníčka. Ostatně šikovné ruce v modelařině, byť v jiné podobě, provázely hloubětínského starousedlíka dlouhá desetiletí. „Leteckému modelářství jsem propadl už jako učeň, protože jsme na škole měli přístup k těžko dosažitelným materiálům, třeba lipovému dřevu nebo speciálnímu laku na dřevo. Jezdil jsem dokonce i po modelářských závodech, při jedněch mi z Čihadel ulétl model až do Klánovického lesa, jindy mně ho zase schovali až v Nehvizdech, byli rádi, že jsem konečně dorazil, protože jim s rozpětím přes metr dvacet dost překážel. A ještě víc se divili, když jsem křídla lehce sklopil. Jednou jsem to při závodech v Berouně dotáhl až na čtvrté místo, byl jsem dokonce až na Slovensku na někdejším mistrovství republiky.“ Vida, kam až to hloubětínský pamětník dotáhl. To v dalším sportu, kterému se intenzivně věnoval, zůstal jen na pražské úrovni. Řeč je o šachách, které hrál tři roky za oddíl Aero, ostatně jak jinak. A ve výčtu pohybových aktivit nesmíme zapomenout na turistiku, které se manželé Břinkovi věnují už od mládí.
„Každoročně začínáme zjara cestou na Karlštejn, tamější muzeum betlémů v podhradí doporučuji navštívit opravdu každému. Za ta léta jsme nachodili hodně tisíc kilometrů, raritou určitě je cesta do Jičína, kterou jsme šli na čtyřikrát, do Čelákovic, zpátky vlakem, za týden pak vlakem do Čelákovic, pěšky do Lysé nad Labem, další zastávkou pak byly Rožďalovice a za čas pak odtud do Jičína. Nebo jsme šli proti proudu Sázavy až do Českého Šternberka. V plánu cesty kolem velké Prahy nám ještě něco chybí. Začali jsme kdysi v Úvalech směr Vinoř, pak Brázdim, Suchdol, Okoř, Ořech a Radotín, opačným směrem pak z Úval na Říčany, dále Mnichovice, Jílové, Davle.“
„A odtud do Radotína už to asi nezvládneme“, dodává trochu smutně paní Břinková, ale to asi jenom proto, že za okny při naší návštěvě v polovině ledna panuje mlhavé, deštivé, větrné a vůbec takové k pesimismu svádějící počasí. S příchodem tepla to snad bude všechno jinak. Ovšem ani s dalším rozšiřováním knihy o Hloubětíně, která má už úctyhodných 1 150 stran, Jan Břinek nepočítá. „V současnosti se už v Hloubětíně vlastně nic tak zásadního a zaznamenání hodného neděje. Poslední významnou akcí bylo setkání tzv. dětí ze zkumavek v Gyncentru, to tady byl frmol jako při spartakiádách. Zmodernizovala se tramvajová trať na Lehovec, teď se vylepšují komunikace na sever od Poděbradské, budovat se má kulturní centrum v Hloubětínské ulici. Ale já jsem připraven ukončit svou publikaci rokem 2010, a proto bych rád požádal čtenáře
Listů Prahy 14, aby zděděné rodinné materiály historického charakteru šmahem nelikvidovali. Na pozadí dobových rodinných fotografií jsou třeba mně neznámé záběry Hloubětína, cenné jsou i písemné materiály nebo úřední doklady. Využít se dají rovněž v práci letopisecké komise MČ Praha 14, jejímž jsem od roku 2004 členem, a která shromažďuje a vybírá materiály pro kroniku naší městské části. Pro čtenáře zdánlivě bezcenné písemnosti mají někdy výraznou historickou hodnotu. Nechci pro někoho zase vzácnými fotografiemi nebo písemnostmi být obdarován, stačí mi jejich zapůjčení třeba na pár minut.“
Při těchto slovech se Janu Břinkovi rozzáří oči jen radost pohledět. Určitě rád doma přivítá každého, eventuální kontakt s ním redakce ráda zprostředkuje. A když jej v této souvislosti nazveme chodící encyklopedií Hloubětína, rozesmějí se oba manželé naplno. Může si člověk přát optimističtější vyznění několikahodinového povídání? Asi ne, i když se to na úplný závěr povedlo Jarmile Břinková, která má na díle svého manžela výrazný podíl.
„Letos už budeme mít 56 let od svatby, ale známe se vlastně od dětství. Byly to krásné roky, člověk sice občas brblal, ale život s ním je opravdu nádherný.“
Pavel Vokurka
