Koncem září a začátkem října (2010) žilo sportovní Česko světovým šampionátem v basketbalu žen, v jehož průběhu se dvanáct našich stříbrných reprezentantek stalo hrdinkami národa. Ta úplně nejmladší z nich žije od svého narození před jedenadvaceti lety v naší městské části, a tak jsme po upřímné gratulaci k nebývalému úspěchu začali rozhovor s Kateřinou Elhotovou krátkým ohlédnutím za jejím dětstvím.
Bydleli jsme ve Dvořišťské ulici v Kyjích, kde jsem se skoro o tři roky mladší sestrou Karolínou prožívala opravdu to nejkrásnější dětství. Ostatně doteď zde mam svoji kamarádku už od pěti let. Naši rodiče se přátelili, měli společné zájmy a jejich kamarádství se nějak automaticky přeneslo i na nás. Do školy jsem začala chodit na Lehovec, ale po prvním stupni jsem poprvé „přestoupila“, a to do sportovní třídy v ZŠ Hloubětínská.
Ráda bych v této souvislosti vzpomněla na svou třídní Vlastu Jindrovou, ženu slavného basketbalového jména, která mi po sportovní a soukromé stránce dala opravdu moc. Uměla pochválit ve správnou chvíli, k tomu přidat cennou radu, byla prostě pro život ideální. I ona má svůj podíl na stříbrné medaili z mistrovství světa.
Tohle se člověku rádo zaznamenává, z úst slavných sportovců to nezaznívá moc často. A my v našem rozhovoru můžeme následně přejít k životopisu sportovnímu.
Jako registrovaná hráčka jsem s basketem začala v devíti letech v TJ Kompresory a za dva roky přešla do klubu Basket Slovanka s domácím prostředím v Ďáblicích a později v Horních Počernicích. Za Slovanku jsem začala hrát dorosteneckou ligu a v patnácti přestoupila do Sokola Nusle, kde už jsem startovala mezi ženami ve druhé lize. A nyní jsem už čtyři roky v USK Praha, kterému jsem loni po dlouhých čtrnácti letech snad trochu pomohla k mistrovskému titulu.
Katka skromně zamlčela, že v kádru tohoto velkoklubu byla už od šestnácti. Pokud jde o reprezentaci, tak v té se jako juniorka objevila už ve čtrnácti a mezi ženami měla premiéru jako sedmnáctiletá. Byla v té době v reprezentaci nejmladší a je zajímavé, že nejmladší v kádru zůstala i pro mistrovství světa v domácím prostředí.
Hodně se toho v souvislosti s naším úspěchem napsalo i namluvilo o super partě a já jako nejmladší tahle slova musím znovu zdůraznit. Byla mezi námi opravdu bezvadná atmosféra, nevytvářely se žádné skupinky, jak tomu dost často bývá. Nedílnou součástí se stal také realizační tým a jak jsme postupně procházely turnajem, bylo to sepětí stále těsnější, i když to přirovnání k naganské partě hokejistů bylo asi trochu přehnané.
Pojďme se teď ve stručnosti vrátit vašima očima k těm devíti dílům napínavého basketbalového thrilleru.
K tomu se bude člověk vždycky rád vracet, i když s tou stručností to není jednoduché zadání. Ale pokusím se, tedy Česko – Argentina 67:53. Nepříjemné soupeřky, menší, ale rychlé a hlavně hodně tvrdé až na hranici faulů. Nenechaly jsme se tím ovšem otrávit a měly tak docela příjemný vstup do šampionátu. Díl druhý Česko – Rusko 52:55. Poslední dobou jsme je dokázaly porazit, teď je ale hodně posílila americká rozehrávačka Rebeca Hammon. Drama až do konce, ale favorit
si svou výhru pohlídal. Pak přišly na řadu asijské soupeřky. Nejdřív Česko – Japonsko 66:60. Japonky předváděly typický asijský basket, byly to maličké motorové myši s rychlým přechodem
do útoku a nevypočitatelnou střelbou za tři body. Potom Česko – Jižní Korea 96:55. Typově stejně rychlé ve hře dopředu, ale trochu vyšší, takže to hrály víc přes podkošové hráčky, ovšem 27 bodů Evy Vítečkové nám pomohlo k drtivému vítězství. Pátý díl s naší druhou porážkou anebo Česko – Španělsko 57:77. Perfektně technicky vybavené soupeřky při hře s míčem i bez něj. Nejvíc nás válcovala jejich tahounka Valdemaro, a to střelbou z trojek i po nájezdech. Dále Česko – Brazílie 84:70. Psychicky náročné střetnutí, ve kterém se rozhodovalo o nasazení pro čtvrtfinále. Hodně nás zlobila Iziane Castro, ale podkošovou Ericu de Suza jsme dokázaly ubránit a před čtvrtfinálovým bojem jsme si ještě zvedly sebevědomí. A jsme v něm, čili Česko – Austrálie 79:68. Naše perfektní obrana, díky níž jsme ubránily dvoumetrovou Loren Jackson, která je perfektní ve střelbě trojek, jumpech i z otočky. Úžasný výkon Hany Horákové, kterou Eva Vítečková nazvala paní Nepostradatelnou. A nepřeháněla, vždy hlavně díky ní jsme porazily mistryně světa. Jsme v semifinále. Česko – Bělorusko 81:77 v prodloužení, to byl hodně zrádný zápas. V přípravě jsme je sice dvakrát porazily, ale to jim chyběla Leuchanka, která je pod košem k ne zastavení. Celý zápas jsme se tahaly o každý koš, v mimořádně dramatické koncovce jsme tahaly za delší konec. A jsme na konci seriálu, aneb poslední díl Česko – USA 69:89. Nikdo asi neočekával, že bychom je porazily, ale po té euforii jsme to Američankám chtěly ztížit a daly do toho všechno. V první půli zápas nebyl tak jednoznačný, pak už jsme jim ale nestačily.
I tak to ale byla velká sláva před vyprodanou karlovarskou halou, před zraky Václava Klause i nebývalého množství televizních diváků. Ostatně pár dnů po tomhle zbláznění národa vás prezident republiky pozval na Pražský hrad.
Na Hrad jsem se moc těšila, vždyť komu se povede na vlastní oči poznat jeho skvostné interiéry. Při oficiálním přijetí jsme od pana prezidenta všichni dostali osobní dopis, stříbrné pamětní mince a také jím podepsanou knihu Zápisky z cest. My jsme mu na oplátku dali kus palubovky zase s podpisy hráček i realizačního týmu a v neformálním rozhovoru s ním krásně pohovořili.
Společný oběd, chlebíčky a šampaňské ukončily slavnostní chvíle, ke kterým patřilo ještě pozvání na Pražský hrad 28. října u příležitosti udělování státních vyznamenání. Teď už jsou tady zase dny všední, což ve vašem sportovním životě znamená ligová utkání v dresu USK a také zápasy Euroligy.
Český titul a euroligové čtvrtfinále, to jsou naše cíle pro tuto sezónu. Kádr máme nabitý, k řecké střelkyni Evanthii Maltsi a střední roozehrávačce Lindsay Whalen, která si od nás do Ameriky odvezla světové zlato, přibyla ještě DeLisha Milton – Jones, šestatřicetiletá veteránka, která má světové tituly dokonce dva. Z konkurenčního Brna přišly ještě Eva Vítečková s Petrou Kulichovou a po mateřské pauze se na palubovku vrátila Michaela Ferančíková. Stříbrné medaile od nás mají ještě Tereza Pecková, Markéta Bednářová a Edita Šujanová. Do širšího kádru české reprezentace patří i rozehrávačka Kateřina Bartoňová. Se mnou je to jedenáctka, kterou na tucet pro utkání doplňují buď hráčky sesterského klubu VŠ Praha nebo naše juniorky, které s námi trénují.
Že tahle jedenáctka bude v republice nejsilnější, to dokládají hned první tři ligové zápasy, ve kterých USK nadělil svým soupeřkám trojciferné příděly. Mají podobná utkání pro oba týmy vůbec nějaký smysl?
Určitě mají. Trenér může točit celý kádr, my si můžeme vyzkoušet některé akce a signály, navíc i zlepšovat souhru, na kterou nebyl v přípravě vlastně žádný čas. A soupeřky mají určitě o motivaci postaráno, radují se z každého bodu a možná se snaží také něco okouknout.
Pojďme teď na závěr rozhovoru z Folimanky zpět domů, do Kyjí, od sportu k vašemu soukromí.
Rodiče mají výrazný podíl na mých úspěších a děkuji jim vlastně za všechno. Osmnáctiletá sestra Karolína studuje přírodovědné lyceum a hraje basket za VŠ Praha, takže se paradoxně potkáváme spíš právě v hale na Folimance než doma. Navíc ona bydlí s rodiči v ulici Manželů Dostálových, zatímco já s přítelem Milanem zůstala ve Dvořišťské. Co říci k němu? Dříve také hrával, teď už spíše rekreačně, samozřejmě mi hodně fandí. Ale živí ho různé projekty a řešení dalších záležitostí ve firmě s masem Made v Čakovicích. Času pro sebe moc nemáme, protože kromě dvoufázových tréninků a ligových i euroligových zápasů studuji ve Stodůlkách soukromou VŠEM, obor komunikace a lidské zdroje. Naším společným koníčkem je sledování aktuálních hudebních hitů.
Prozraďte nám ještě oblíbené jídlo a nápoj dřívější rozehrávačky a dnes stoosmdesáticentimetrového křídla z Kyjí.
U jídla nejsem nějak přehnaně vybíravá, a to ani v zahraničí, ale nejradši mám maminčinu i babiččinu kuchyni, jedničkou u mě jsou asi těstoviny s jakoukoliv omáčkou, ale dnes jsem si třeba pochutnala na svíčkové s pěti. U pití je ta volba jednoznačná, jsem totiž hodně ujetá na zázvorový tonik.
Blíží se konec roku, už víte, kde budete trávit Vánoce? A dáváte si nějaké novoroční předsevzetí?
Jako každý druhý rok budeme s rodiči u babičky a dědy, kteří mají domek na Jahodnici. Všichni jsou vyznavači tradičních českých Vánoc a já se tomu ráda přizpůsobuji. Po letošním zápřahu se na chvíle vánoční atmosféry moc těším. Jinak cílená předsevzetí pro následující rok si nedávám, ale v červnu bude mistrovství Evropy v Polsku, kde bychom rády uspěly. Hodně záleží na tom, jestli reprezentační kádr zůstane pohromadě. První je ale v každém případě zdraví a pohoda celé naší kyjské větve i druhých prarodičů v Tachově.
Moc děkujeme za rozhovor a ať se vám všechno vydaří nejen v roce příštím.
Pavel Vokurka
